To poslední, co se mi v zimě chce, je dodržovat správnou životosprávu a cvičit. (Ano, podobné je to v létě, v období hojnosti zmrzliny, pizzy a čtení na dece pod stromem.) Na druhou stranu, je to vcelku osvědčená cesta, jak zimou projít relativně zdravá a v dobré náladě.
Těžce vydřené vízum je nutno v rozumné době spotřebovat a tak přijíždím v listopadu 2016 do Shanghaje. Přivítá mě příjemných 20 stupňů Celsia. Tedy, krom imigrační pracovnice, kterou mám hodnotit na elektronickém zařízení mj. podle srdečnosti úsměvu. Během čekání ve frontě na kufry se bavíme videem o Číně, která má otevřenou náruč. Pěkné. Pěkně děsivé.
"Dneska máte sladěno!" říkal mi jednou po bohoslužbách pán, se kterým jsem se ve dveřích kostela loučila. "Ale já přeci nesladím...", odpověděla jsem. "Ale jo, barvička jako na kalichu!"
Povolána Světovou radou církví na pravidelné zasedání jejího výkonného výboru se chystám na cestu do Číny. A každá cesta do Číny začíná návštěvou ambasády. (Kde hledat informace o vízové povinnosti a náležitostech dokumentace najdete na konci textu, protože to nakonec stojí za to.)