Díkybohu

Díkybohu? Komu vděčíme za život? Rodičům? Stvořiteli? Komu vděčíme za talenty, kterými jsme byli obdařeni? Komu vděčíme za náhody a příležitosti, které všechno proměnily? Takhle bychom se mohli ptát, zas a znova, až bychom najednou uviděli, s odstupem mnoha let, že všechno souviselo se vším. Že pointa našeho příběhu se vyloupla jako jádro oříšku ze skořápky, která se nejprve zdála naprosto nedobytná.

Spíše později než dříve zjistíme, že se všechny věci dějí v podstatě dobře, i když za sebou máme rozličné pády a kotrmelce, které z nás udělají otužilé kaskadéry, kteří v závěru své kariéry mluví o tom, že se naučili radovat z každého "dobrého" pádu, protože jim nakonec dal pevnou půdu pod nohama.

Podobně, v naprosto jiných a nevybraných kulisách to zažil i Viktor Emanuel Frankl, psychiatr a zakladatel existenciální psychoterapie, který sám okusil, jaké to je, když se člověk nemá čeho přidržet, když přijde o všechno a o všechny, na kterých mu záleželo, a když je i přesto vděčný za každou nepatrnou krůpěj naděje. V knížce Bůh a člověk hledající smysl říká Frankl svému příteli Pinchasi Lapidemu: "Minulý rok jsem na třetím kongresu logoterapie na univerzitě v Řezně přednášel na téma Argumenty pro tragický optimismus. Řekl jsem tam, že je to optimismus navzdory tragickým aspektům, navzdory tragické triádě, která sestává z utrpení, viny a smrti. Protože je na nás, abychom i tyto věci obrátili v něco pozitivního, že utrpení proměníme ve vnitřní triumf, že smrtelnost pojmeme jako pobídku k zodpovědnému konání a díky vině vyrosteme, protože se staneme jinými, zušlechtíme se. Tedy ze smrti odpovědné chování, z viny proměna a z utrpení vnitřní osvobození."

A Lapide odpovídá: "Když mluvíte o této triádě a zdůrazňujete utrpení, pak máte na mysli to samé, co nám ukládá Bible, když říká: Máš milovat hosta jako sebe samého, protože v Egyptě jsi byl hostem. Čistě logicky to znamená - jednalo se s tebou jako se psem, jako s trusem na ulici, a tak jakmile ses stal samostatným, jednej s ostatními stejným způsobem. Ale teologicky to znamená: ty, Žide, jsi musel v této zemi protrpět všechna muka a bolesti pekla, sám nejlíp víš, co znamená utrpení a co může způsobit člověku. Proto jednej s hostem tak, jak s tebou nikdo nikdy nejednal, ale jak bys byl rád, aby se s tebou jednalo. To je věta z Bible, která dává utrpení smysl." Frankl vyřkne: "Proměň utrpení v sílu." A Lapide doplní: "To je ono. Myslím, že to je to nejvznešenější v člověku, co existuje. Tady zářivě plane božský plamínek."

Každý den - a všechny prožitky, které nám nabídne, jsou důležitou součástí mozaiky našeho příběhu. Teprve ve chvíli, kdy dokážeme těch různobarevných sklíček poskládat dostatečné množství, můžeme zahlédnout, jak jimi proniká záře věků, ten zmíněný božský plamínek, a rozehrává veškerý svůj potenciál. Každý tón se vyladí do harmonie, všechny naše epizody, ty radostné i neradostné, dávají souzvuku tónu možnost hrát. Výzvy a úkoly, které v jakékoliv fázi vzdáme anebo před se před nimi ukryjeme, nás potkají o pár měsíců nebo let zase znova. I v tom můžeme být dokonale vděční. Všechno, co se máme naučit, si nás najde. S lekcí přicházejí i učitelé, osobnosti plné inspirace, které nás učí mimo jiné i dýchat (in-spiro: vdechovat), přijímat a zase propouštět. Ve chvíli, kdy cosi důležitého pochopíme, odhazujeme další a další berličky, kterými jsme si pomáhali. Zkraje je to všechno křehké, jako když se učíme chodit. Stejné je to se vztahy, k sobě, k druhým, k Bohu. Ale je to nezbytné, pokud se máme jednou naplno rozvinout. Dýchání je proces, který nás očišťuje a propojuje to hmotné s duchovním. Dýchání nám dává možnost prožít vděčnost za život. Jakmile jsme bez přístupu vzduchu, nepřejeme si nic jiného než se zase moci nadechnout. (Mimochodem - i onemocnění covid 19 je spojováno s dechovou nedostatečností - jako by bolestně připomínalo, že jsme si někdy zapomínali vážit života a najednou nechceme nic jiného, než dýchat a žít.)

A tak, když se vrátíme k těm otázkám, které stály na začátku - komu (nebo čemu) vděčíme za život? Rodičům i Bohu, dýchání, výzvám a příležitostem, souladu všech událostí, setkáním, která se odehrála dávno v minulosti, ale bez nichž by nepřišli na svět naši předci. A mohli bychom to i obrátit. Je náš život vděčný? Naplňujeme naše bytí vědomým poděkováním za to, že jsme? Že jsme právě tím, kým jsme? Pokud to tak není, máme před sebou pořád důležitý úkol. Stát se sebou samými. V lásce a vděčnosti. Stejně tak, jak o tom mluvil Viktor Emanuel Frankl.

Z vědomí nevyhnutelné smrti má pramenit naše odpovědné chování.

Z viny, které se v životě dotkneme se má narodit naše proměna.

A nakonec, z utrpení ať se rozprostřou křídla vnitřního osvobození.

Z toho všeho, co se na první pohled zdálo jako bolestný úděl, je nádherně a něžně utkán náš život naplněný vděčností. Díkybohu.