Setkat se s příběhem našich dějin

Jedu v červeném taxíku, v rádiu hraje Dlouhá noc. Vyfotila jsem Janka Rubeše, kterak sedí v pracovně Jana Masaryka za jeho krásným stolem. Z okna byl vidět včelín, který vybudoval v Lumbeho zahradě Pražského hradu architekt Josip Plečnik. A také jsem si loktem na pozdrav ťukla s Jiřím Strachem a dovolila si vtipkovat o Andělu Páně. To nejsou sny, před chvilkou se to stalo. Ministr zahraničních věcí ČR naši malou skupinu jmenoval vyslanci dobré vůle. 

K té příležitosti jsem napsala tuhle úvahu, notně inspirovanou prof. Pavlem Hoškem. Já vím, že vážných témat je okolo nás teď víc než bychom vůbec chtěli, ale i tak, přijmout dar dějin i výzvu současnosti, to se musíme zas a znova učit.

"Tradice se stává láskou těch, kteří se potkávají napříč časem."

(Pavel Ambros)

České země si v roce 2020 a 2021 připomínají významná výročí zásadních historických událostí, která po staletí náš národ spíše rozdělovala. Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) a poprava 27 vůdčích osobností českého stavovského povstání na Staroměstském náměstí (21. červen 1621) zvou k důležitému rozhovoru, který z podstaty věci není snadným, ale přináší příležitost k tomu, aby stoupenci různých výkladů českých dějin nacházeli společnou řeč. Cílem dotýkání se milníků historie není vítězství nejhlasitějších zastánců jednotlivých myšlenkových proudů, ale přijetí daru našich dějin, jejichž příběhy se nedotýkají jen českého národa, ale jsou zasazeny do kontextu událostí v celé Evropě.

Doba, ve které žijeme, odhaluje naši křehkost, potřebu revidovat hodnotový systém, ale také se zvýraznila role společenství i individuality. České dějiny ukazují pestrost naší rodinné kroniky a celého příběhu, jak o tom píše prof. Pavel Hošek (Je to náš příběh, 2018), když uvažuje o spletitých zákrutech českých dějin, s jejichž členitostí a vrstevnatostí se musíme vypořádávat v rámci vzdělávání, ale také později, když jsme konfrontováni s příběhem vlastního života a minulostí svého rodu. "Je to koneckonců náš příběh - husité i katolíci, gotika i reformace, baroko i obrození, Hus i Nepomucký, Masaryk i Pekař." Jsme dědici stovky let starého odkazu. Smysl hledání point národních dějin také nevyhnutelně spočívá v setkávání s rozličností, určitého smíření navzdory různosti a v autentické touze po vnitřní jednotě při zachování bohaté rozmanitosti.

Může-li něčím naše společnost přispět v rámci širšího dialogu mezi národy, kulturami a názory, pak je to právě minulost bohatá na příběhy o soužití rozličných tradic. Ne vždy se nám podařilo přetvořit utrpení v sílu a moudrost, a možná právě to se stává podkladem pro náchylnost naší společnosti k tvoření propastí rozdělení.

Jedním z nejdůležitějších znaků utváření osobní i kolektivní identity je vyprávění příběhů, v našem českém případě hraje jednu z hlavních rolí konfesní svár, který se víceméně podařilo zformovat do podoby zdvořilé lhostejnosti současných ekumenických vztahů. Je to ale spíše nevyužitá příležitost, která čeká na vhodnou chvíli, kdy bude možné vzít tuto výzvu vážně a mezi diskutující přijmout i tu část společnosti, která samu sebe identifikuje jako "bez vyznání".

Otázkám společného života národů, kultur a náboženství se věnuje v mezinárodním měřítku i Světová rada církví (se sídlem v Ženevě, World Council of Churches), která se otázkám plurality a dlouhodobě udržitelnému dialogu a setkávání různých názorů věnuje dlouhodobě. "Dotknout se ran" narativní strategií je metodou, kterou nacházíme např. i u papeže Františka, který dokázal postavit mosty tam, kde se valily rozbouřené řeky. Nadřadil čas (a příhodnou chvíli kairos) nad dobývání území a tím ukazuje, jak propojovat minulost a budoucnost skrze setkání v přítomnosti s důležitým akcentem na duchovní hodnoty, kulturní dědictví ale i praktické vzdělání. V našem prostředí je to mj. i projekt festivalu Meeting Brno, který se stal platformou pro rozhovor a příležitostí ke sdílení zkušeností a dovedností.

Výročí událostí na Bílé hoře otevřelo možnost pokračovat v dialogu, který nepřispěje k netečnosti většinové společnosti, ale umožní zaznít hlasu těch, kteří mají co říci, ale není jim přisuzována důležitost. Naše země, která leží v srdci Evropy, byla křižovatkou kultur a spojením mezi říšemi. Tato pozice nás neodsuzuje ke služebnému údělu, ale dává nám možnost poskytovat prostor k významným setkáním a inspirovat vlastní dobrou praxí. Tragické události popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621 je třeba reflektovat a z nich pramenící zkušenost je třeba předávat nastupující generací našich dětí, a doplnit vědomosti těm, kteří se s jedním z nejzásadnějších příběhů našich dějin setkali jen jako s letopočtem v učebnici historie.

Připomínat výročí není snadný úkol, ale o to víc je nutné k němu přistupovat odpovědně a pokorně. Každodenní drobná práce se v tomto smyslu jeví jako užitečnější než pompézní jednorázová událost, která je pro jedny slavností a druhé připomínkou bolesti předků. Vypravování v sobě nese emoce a prožitky, duchovní zápas, potřebu vyrovnávání se, i úlohu odpouštět a také o odpuštění požádat. Možností, kterou nemáme promarnit, je také šance kultivovat způsob, jak spolu jako jednotlivci i jako skupiny komunikujeme. Události sedmnáctého století jsou opředeny stereotypy výkladu i předsudky, čímž se podobají zprávám typu fakenews.

Hledání pravdy v historii naráží na mnohost výkladů, zkušeností i úhlů pohledů a není úkolem většinové společnosti, ale co jím beze zbytku je, je vytváření společenského klima, kde nejsme jeden druhému soupeřem, ale poskytujeme si vzájemné pozorné naslouchání, přestože sami zastáváme jiný názor. V tom se projevuje svoboda a demokracie, kultura a morální výše společnosti.

Výročí bělohorské bitvy i exekuce na Staroměstském náměstí nemá jitřit rány, aby z nich opět tekla krev. Může ale být poutí ke klidným jizvám, které přinášejí svědectví o životě předchozích generací, a k také k "životu v pravdě", jak o něm píše Václav Havel ve své eseji Moc bezmocných tváří tvář zdánlivě neotřesitelným mocnostem. Tímto způsobem, setkáním s druhým, který je jiný, dotekem dějin, které nejsou zapomenuty, se můžeme zase a znova přihlásit k tomu, co to znamená být Čechem a aktivně čelit výzvám, se kterými se potýká celá Evropa a také svět.

"Jede Gabe ist eine Aufgabe", každý dar je také úkol. Ale co je tím opravdovým úkolem těchto dnů? Připomínat historii? Jistě. Vzdělávat se o událostech dávné historie? Ano, také. Ale je třeba nezapomínat na to, že není smyslem našich současných snah vytvářet elitní kroužek mocných, kteří se vzájemně utvrdí o své pravdě. Výzvou historie i naléhavým úkolem současnosti je nejen vzdělávání jednotlivců a jejich podpora, ale také posilování naší lidské a národní sounáležitosti, která souvisí s vědomím, že každý z nás má své úkoly a obdarování, že každý z nás je platný jako jedinec i jako část společnosti. Vzájemnost a milosrdenství nejsou vyhrazeny pouze na výjimečné chvíle krize a sváteční dny, ale mají být tím, co vytváří atmosféru v naší zemi a umožňovat aktivitu a úsilí těm, kterým dáváme důvěru, aby nám vládli, ale též každému jednomu z nás.