Vánoce 2021

Přicházejí každý rok. A pokaždé nás zastihnou v jiné fázi našeho životního příběhu. Vánoc se jednou se téměř nemůžeme dočkat, a jindy se zase děsíme, že nevyhnutelně přijdou a s nimi všechny situace, na které nechceme ani pomyslet. Vánoce mají mnoho podob, od těch v kostelích, až po ty, které prožívají lidé, kteří jsou sami se svým trápením.

Křesťané oslavují narození Ježíše Krista, který přichází na náš svět jako Spasitel. A obchodníci se zase povětšinou radují z tržeb, z nichž jsou častokrát živi po celý rok. Do historie se tento okamžik narození Božího syna zapsal jako rok nula a začala tak další významná kapitola dějin lidstva. Doma se v jednadvacátém století dohadujeme, které cukroví je to nejlepší a na který film se budeme zrovna dívat. V přírodě chvilku před Vánocemi přichází slunovrat a den se začíná zase trochu prodlužovat, jako by se na svět vracelo světlo. A život k tomu běží dál svým tempem. Lidé přicházejí a také odcházejí. Snad o to víc nás jejich odcházení bolí, protože Vánoce povětšinou slavíme v rodinách, ve vztazích, ve společenství.

Vánoční čas začíná Adventem. Jsou to čtyři týdny, které dostáváme jako příležitost k tomu, abychom se nachystali na sváteční dny. Připomínají trochu postní období před Velikonocemi, kdy se zbavujeme toho, co nám škodí a co nás tíží. Ale příprava se netýká jen našeho těla, tím, co potřebujeme připravit snad ještě mnohem víc, je naše duše. Advent, kdy se brzy smívá, je ideální dobou na pomyslnou životní inventuru.

Duchovní příprava na Vánoce se dříve spojovala se střídmým jídlem právě proto, aby měl člověk prostor ke klidu, k modlitbám, v ručním pracím a také k vyprávění, ke kterému se scházely celé rodiny. Příroda se uložila k zimnímu spánku a na řadu přišlo trpělivé čekání. Není trochu paradox, že adventní čekání poslední doby zaplňují zápasy s vysavačem, zuřivé shánění dárků, ještě překotnější balení těchto úlovků, dokonalá logistika všeho a všech je pak doprovozena nákupem toho nejbáječnějšího a nejztepitelšího jehličnanu a korunovaná zabíjačkou nebohého kapra? Víte, nic proti tomu - ale takhle jste si to vysnili? Pokud ano, není o čem dlouho rozprávět a přeskočte k části, kde hájím materiální stránku Vánoc. Ale pokud si během těchto adventně maratonských zápasů potají dáváte panáka vaječňáku, aby se to všechno dalo vůbec přežít, dovolím si ještě pár řádků pokračovat.

Advent v překladu znamená "přicházení", a takové přicházení, které trvá čtyři týdny se nestane z ničehož nic, všechno naráz. Tuhle krásnou pozvolnost znázorňuje adventní věnec, který nemá ve středu jednu velkou nafintěnou maxisvíčku, ale je to kruh, který spojují čtyři svíce. Každá pro jednu neděli. Tuhle tradici rozsvěcení založil v Německu jeden pan učitel, kterého se děti pořád dokola ptaly, kdy už budou ty Vánoce. A tak měl každý den svou svíčku. Dneska už zůstaly jen ty nedělní. V některých kostelích jsou ve fialové barvě, což je barva postní doby. V našich domácnostech mají nespočet designů, ale jejich smysl je stejný - čím více se blíží Vánoce, tím více světla vidíme. Věnec, který nese svíčky bývá obvykle vázaný po směru hodinových ručiček - připomíná nám čas našeho života, který jde stále dopředu.

A to je právě ono. Uvědomit si, že čas, který jen nám daný, je vzácný. Příliš vzácný na to, abychom jím plýtvali ve frontách na nemysly, v hádkách, ve zběsilé touze všechno stihnout. Nikdo nestihne všechno. Každý z nás má možnost si vybrat, co je to nejdůležitější. Můžete namítnout, že to se to mluví, farářce, která nemá žádné děti. Ale pokud mi to dovolíte, ráda bych Vám pověděla, že Vaše děti možná víc ocení rodiče v klidu než čisto pod kuchyňskou linkou.

Dobře, ale jak tedy strávit ten ušetřený čas? Lidé dnešní doby kroutí hlavou nad termínem "rozjímání". Zkusili jste si někdy jen tak zapálit vonného františka, uvařit si k tomu čaj - a odložit mobil? Možná ani mluvit u toho nemusíte, žádné čtení nebo křížovka. Prostě jen tak být. Čekat na Vánoce. Přiznávám, že sama bych takové chvíle spočítala na prstech jedné ruky. Advent letošního roku jsem strávila během mezi tanečním sálem a kostelem. A je to hodně znát, cítím fyzicky i psychicky, že zastavení je potřeba. Ve slevě by měly být naše ambice. Ve středu zájmu by měla být naše touha po smyslu. Nemám-li odpověď na otázku proč tohle či ono vlastně dělám, je načase tuhle položku v diáři škrtnout.

Lidská touha žít neustále jednou nohou v budoucnosti přináší netrpělivost a ubírá prožitku přítomné chvíle, hloubce očekávání, které je doprovázeno upřímnou a důkladnou přípravou. A to vážně nejde jen o úklid a lak na nehty se třpytkami, ten nános, se kterým je potřeba pracovat, není vidět, je v uvnitř nás. Jsou to staré křivdy, neutěšené vztahy, hluk našich dní, jsou to strachy, které nás stravují. Já vím, nelze všechno řešit teď hned a naráz, ale jsem si jistá, že lze zpomalit. Že je možné být k sobě laskavější. "K sobě" znamená - k sobě samým a k těm druhým.

Advent a Vánoce jsou příležitostí nikoliv k hromadění, ale k dávání. Lásky, věcí. K rozdělení se o to, čeho máme nadbytek s těmi, kteří nemají nic. Materiálně i duchovně. Jedno zavolání osamělému člověku pomůže Vám i jemu nebo jí. Darovaná bunda někoho zahřeje a Vám chybět nebude. Vytvořený prostor je slavnostní - nezaplňte ho hned zase nějakým jiným objektem. Užijte si tu volnost, možnost nadechnout se. Radovat se stejně umíme jen z pár dárků, k celého kamionu věcí budeme mít spíš další nervy.

Jenže! Materiální stránka k Vánocům patří. Možná se ode mě čeká, že budu opěvovat vůni jablíčka a zvuk koledy z gramofonu. Ovšem Bůh přichází na náš svět právě fyzickou formou. Hmatatelně, v podobě dítěte, které se narodí v chlévě a leží v jesličkách na slámě. Takové děťátko pravděpodobně řve, a žádná Tichá noc se nekoná, a stejně - přicházejí mu poklonit pastýři i králové. Stává se tím, jehož příchod proroci oznamovali a tím, na kterého tolik čekáme, protože ho moc potřebujeme. Ježíš nám svým životním příběhem ukáže opravdovost. Lásku, která je silnější než smrt.

Dárky, které si během Vánoc nadělujeme, jsou připomínkou toho, že se nám Bůh sám daruje a přichází na náš svět v podobě Ježíše. (Teologické okénko - křesťané věří v tzv. trojjediného Boha - Otce, Syna a Ducha svatého. Ježíš je Boží Syn a zároveň Bůh, protože tyto "osoby" jsou nerozdělitelné. Vím, že je to složité, ale jen tím chci říct, že Ježíš není jen tak nějaká figura, ale že je to člověk a zároveň Bůh, který přichází jako Spasitel, Mesiáš. Konec okénka patří omluvě, za zjednodušení, kterého jsem se právě dopustila.) V církvi slavíme narození Božího syna v rámci večerní bohoslužby, kterou známe jako "Půlnoční", ale kdy přesně a v kolik hodin se Ježíš narodil, to se asi nikdy nedozvíme. Pravděpodobně někdy v noci - a proto velká část světa slaví Vánoce až 25. prosince ráno.

Vyprávět příběh narození Ježíše můžeme třeba s pomocí Betlému s postavičkami. Do naší doby dobře zapadá i osobnost Josefa, který není "biologickým otcem" narozeného miminka, ale této role se láskyplně ujímá a má Ježíše rád. Vyprávění k Adventu a Vánocím patří, je to způsob, jak ošetřit rány naší duše. Nemusíme nutně jen mluvit, dá se také psát. Nejen dopis Ježíškovi s nákupním seznamem, napsat si také můžeme takové shrnutí roku a také - zkusit vyjádřit i to, po čem toužíme v dalším roce.

Při rodinných setkáních někdy možná úplně nejvíc toužíme po chvíli samoty a klidu. V tu stejnou dobu po úplném opaku touží lidé, kteří jsou o Vánocích doma sami anebo domov vůbec nemají. Pro mě jako pro farářku, je tahle představa tíživá, a tak bych chtěla osamělé pozvat do kostelů v místě, kde žijí. Vánoce jsou o putování a nacházení cíle - stejně tak to prožil Josef s Marií, kteří neměli, kde by hlavu složili. Pokud víte o osamělých lidech, prosím zavolejte jim nebo jim napište. Pandemie nám neumožňuje vidět se tak, jak bychom chtěli a mnohým vzala někoho blízkého. O to víc, bychom na sebe měli vzájemně myslet. Přinést kus vánočky těm, kteří to nemají zrovna lehké, může potěšit. Věřím, že vymyslíte i jiné způsoby, jak někoho povzbudit a udělat mu alespoň malou radost.

Přeji Vám, aby letošní Vánoce byly alespoň o krok blíž k tomu, jaké si je přejete mít. Přeji Vám a všem okolo, aby se Vás Vánoce dotkly tím nejlepším způsobem. Aby Vás zahřály, aby Vás utěšily, aby Vám daly možnost říci někomu, že ho máte rádi, aby Vás povzbudily k dalšímu životu, aby Vás zastavili v běhu dní, aby Vám daly vědět, že přichází naděje. A tu všichni moc potřebujeme.