Vogue Confession!

Odvěká fascinace módním časopisem. Ten lesklý papír, ta vůně, ten styl. V únorové (skrz naskrz svaté) Vogue vychází můj text o tom, jaké je to jít ke zpovědi a proč o tom aspoň uvažovat. A tady níž, co se nevešlo do "Vogue contributors". Takhle krásně se mě dlouho nikdo neptal.

Kdo má s vámi svatou trpělivost? Bůh, pozemští rodiče a paní účetní. 

Vaše představa ráje? Velký stůl prohýbající se pod nádobami s vlastnoručně dotýkaným jídlem, u kterého sedí moji blízcí, čtou se nahlas knihy, vyprávíme si příběhy, smějeme se, dojímáme se. Dezertem je rum s plátkem pomeranče, pro děti čokoláda. A pak se tančí v kubánském rytmu kouřového oparu doutníků do rána. Do zítra. Napořád.

Co je pro vás skutečná řehole? (Přemýšlet nad odpovědí na tuhle skvělou otázku.) Jsem socializovaný introvert, mám ostych před novými lidmi. Kazatelna mi umožňuje v chráněném prostředí hovořit k mnoha lidem. Ale řehole to není, spíš výzva. A výzva je nekupovat si příliš nových nepohodlných bot, protože chodit v nich, to je řehole. 

Bavilo by vás něco na životě v klášteře? Chvilku by mě bavil pevný režim, pravidelné jídlo (ach!), klid a čas na modlitbu. Za čas bych z toho ale asi šílela. Potřebuju posouvat hranice, putovat a nezavírat se mezi zdi. Bohoslužba je život, život ať je bohoslužba. 

Jak by se oblékal Ježíš, kdyby žil dnes?Nedávno jsem slyšela krásný výklad Ježíšova působení v našem světě: Jesus was a frequent party-goer. Takže spíš než "v čem", řešil "kde a s kým". Nebál se jít mezi ty, kterými společnost opovrhovala a tuším, že by si nevzal bílou nažehlenou košilku s fiží. Ale Bůh ví.