Volně se nadechnout

Přichází každý rok, úplně neviditelně a tiše. Postní doba. Není vyznačena v kalendáři, a přesto má v našem životě tak důležité místo. Je to příležitost ke zpomalení, k uvědomování, k hojení ran, k úvahám a modlitbám, a také k revizi toho, jakým způsobem žijeme - duchovně i fyzicky.

(Předmluva z Postní kuchařce od Pavla Drdela, vydal Smartpress.)

Tento čas trvá čtyřicet dní a nocí. Bránu postní doby otevíráme krásným a vznešeným klíčem, rituálem Popeleční středy. Obrazně řečeno si sypeme popel na hlavu a připomínáme si křehkost lidského života větou "prach jsi a v prach se obrátíš". Na našich čelech se doslova obtiskne v podobě kříže, kterému říkáme popelec a my se tak dotýkáme své konečnosti, svých trápením a provinění.

A tak se postní čas stává chvílí k promýšlení, revizím, a inventurám toho, co je a není v našem životním příběhu funkční. Zastavujeme se nad věcmi a vztahy, které nefungují dobře. Vracíme se k zapomenutým křivdám a bolestem. Postní doba souvisí s pouštěním věcí, které už neslouží dobře svému účelu a také s odpouštěním. S odpouštěním druhým, sobě a také ve vyjádření touhy po odpuštění těch, kterým jsme ublížili nebo s nimiž nežijeme v harmonii. Jestli bychom mohli význam půstu vyjádřit jednou větou, možná by to bylo zrovna "copak (si) letos odpustím?".

Tím se dostáváme i k rovině přijímání energie ve formě naší potravy. A také k plýtvání, ke kterému dochází vlastně docela nenápadně, až nakonec v celkovém součtu bychom mohli být překvapeni, co všechno jsme nakoupili, čím vším jsme se obložili a zásobili, a nakonec uběhla doby spotřeby. Tohle jídlo už nikdo nikdy nesní. Dělení se, sdílení a také rozumná střídmost jsou tématy tohoto období.

Postní doba nás může učit trochu plánovat a zamýšlet se nad jídlem trochu v jiném světle. Čas půstu přichází v době, kdy na poli nic neroste - jak by mohlo, venku mrzne, plochy půdy a luk jsou pokryté závějemi sněhu. Sázet ani sklízet se nedá a ve spíži toho našim předkům také moc nezbylo, takže půst byl v zimě na kraji roku dobře prakticky realizovatelný. Ubylo také svitu slunce, a proto se lidé scházeli k večernímu rozjímání a vypravování, které doprovázeli ručními pracemi a rozsvěcením svící.

Život naší dnešní společnosti se do jisté míry netýká tolik hladu fyzického, ale mnohem více hladu duchovního. Jako bychom byli vyprahlí, neznali jsme častokrát smysl našeho bytí, místo posvátného jídla jako bychom jen konzumovali. Ale nasycení, klid a vědomí naplnění ani přesto nepřicházelo. Netýká se to jen jídla, ale i vztahů a lásky. Nervozita a frustrace z událostí naší doby nás přivádí k tendenci být závislými. Na jídle, na pití, na digitální světě, který se rozplyne jak pára nad hrncem, pokud bychom se o něj chtěli skutečně opřít. Stáváme se závislými na vlastní bezmoci. Ale snad nebude tak zle. Pořád máme šanci se posouvat směrem, který nezvolí nikdo jiný, než my samotní.

Postní doba může přát klidnému rozhodování, kudy povedeme svůj život. Nabízí nám možnost vyléčit na těle i duši kde co, ze tmy dojít k rozednění. K uvědomění a vyjasnění si některých záludností, kterými oplývá náš životní příběh. Čtyřicet dní, které prožijeme, neskončí jen tak. Popeleční středa na začátku půstu nás vede od doteku smrti k věčnému životu, o kterém se dozvídáme během Velikonočních událostí. Evangelium, v překladu "dobrá zpráva" ale také nepřichází znenadání. Je nezbytně důležité se na ni přichystat, duchovně, duševně i fyzicky. Jen tak budeme moci prožít s učedníky vědomí, že jejich Pán Ježíš zemřel a třetího dne vstal z mrtvých. A ano, učedníci jsou stejně jako my, velmi netrpěliví - možná nečekali, že to bude "tak dlouho trvat", mají strach, ukrývají se, a nakonec jsou to ženy, které se s Ježíšem Kristem, který se vrátil zpět do života, setkávají jako první.

Během Popeleční středy neslyšíme jen "prach jsi a v prach se obrátíš", ale také "čiň pokání a věř evangeliu". Je to sice zkratka, ale jako návod nám to poslouží velmi dobře. Otázka po smyslu života někdy v hluku našich dní zapadá. Ale proč děláme to, co děláme? Co se tím učíme a kam směřujeme? Přispíváme svým jídlem ke své konečnosti nebo tělu dopřáváme to, co právě potřebujeme? Ulevujeme mu třeba od přemíry masa? Jakým způsobem umožňuje půst našemu tělu i duchu volnost dýchat? A druhá část, která nás nabádá k pokání, se netýká jen zkoumání našich činů, ale i myšlenek. Čím se v duchu zaobíráme? Jaké myšlenky nás obklopují? Strava není jen hmota, ale i duchovní materie. Náš duch také potřebuje mít kde přebývat - i proto pečujeme o svou tělesnou schránku. Jinou nemáme, a na to bychom neměli zapomenout. Tělo je chrámem ducha, duše. "Věřit evangeliu" přeneseně znamená důvěřovat v život. Dávat mu smysl, dopřávat si prostor.

V podobě Postní kuchařky dostáváme pozvání k tomu, abychom volně dýchali. Žili odpovědně k sobě, k druhým, ke všemu stvoření. Jídlo není jen tak něco obyčejného. Do jídla při vaření otiskujeme nejen své ruce, ale i srdce. Všechna strava, které se s láskou a úctou dotýkáme, se může stát lékem. Postní kuchařka nám nabízí také cestu k tvořivosti, k vymýšlení cesty při objevování doposud nepoznaného. Ono zmíněné dýchání, v sobě zahrnuje inspiraci - vdechování. Nádech a výdech je potom opakovaným rytmem respirace, výměnou mezi fyzickým a duchovním. Až jednou, v samotném cíli, dojde k expiraci. Nejde jen o to prošlé jídlo, které se vyhodí - týká se toho, že jednou duch opustí naše tělo. A do té doby je pořád ještě čas. Nikdy není pozdě. Je čas na změnu, na úlevu, na lásku, na péči, na dobré jídlo, které nám pomůže poletovat, mít sílu a energii - vzít život do vlastních rukou.

Jídlo není banální záležitost, není to otrava, není to nic obyčejného. Jídlo je dar. Stejně jako světlo, život, víra a naděje. Kéž je Vám Postní kuchařka zdrojem moudrosti těla i ducha. Kéž Vás přivede k důležitému poznání, k moudrosti a k touze být teď a tady.